Představte si večer.
Obrazovka vašeho chytrého telefonu zhasne, hlasy vašich přátel v messengeru utichnou, za oknem je jen tma.
A najednou vás zasáhne vlna úzkosti, téměř paniky. Zní vám to povědomě? Ta touha svírající hruď, ten pocit ztracenosti – strach ze samoty. Pronásleduje mnohé, dokonce i v davu. Proč je ale prázdnota kolem (nebo uvnitř) tak děsivá?
Pixabay
Kořeny tohoto strachu jsou hluboké a mnohotvárné. Z evolučního hlediska je člověk tvor společenský. Naši vzdálení předkové přežívali pouze ve skupině.
Samotář byl snadnou kořistí predátorů nebo si sám nedokázal obstarat dostatek potravy. Strach z ostrakizace, odmítnutí je doslova všitý do naší DNA jako signál smrtelného nebezpečí.
Mozek křičí ještě dnes: „Sám znamená zranitelný! Najdi si kmen!“
Na vině však nejsou jen prastaré instinkty. Moderní svět neustále podněcuje naši úzkost. Sociální média jsou plná fotek z dokonalých setkání a večírků. Vidíme „všechny“ (jak si myslíme) neustále obklopené přáteli, láskou a hlukem.
Máme pocit, že jsme „vypadli ze života“, že je s námi „něco špatně“, když telefon mlčí a na víkend nemáme žádné plány. Srovnávání se stává jedem.
Strach z osamělosti je často jen maskou pro jiné, hlubší obavy. Být sám znamená postavit se tváří v tvář svým myšlenkám, pochybnostem, nejistotám a někdy i prázdnotě, kterou se snažíme přehlušit marnivostí. Za strachem z ticha uvnitř nás samých často stojí strach z ticha venku.
Není to nepřítomnost lidí, čeho se bojíme, ale konfrontace s vlastními neidealitami, nevyřešenými problémy, otázkami po smyslu, na které neexistují jednoduché odpovědi.
Tento strach může být obzvláště bolestný, pokud jsme zažili bolestný rozchod, ztrátu milované osoby nebo období skutečné izolace. Tělo a psychika si pamatují bolest z opuštění a spustí „sirénu“ při sebemenším náznaku jejího opakování.
Je však důležité si uvědomit: je normální mít strach ze samoty. Je to součást lidské zkušenosti.
Problém nastává, když nás tento strach paralyzuje, nutí nás lpět na toxických vztazích, trpět ponížením nebo zcela podřídit svůj život snaze „zaplnit prázdnotu“ za každou cenu. Když nesneseme ani chvilku ticha, neustále zapínáme televizi na pozadí nebo listujeme v kanálu, jen abychom nemuseli být sami se sebou.
Jak tedy toto sevření uvolnit? Prvním krokem je rozpoznat a přijmout svůj strach, aniž bychom se za něj odsuzovali. Pochopte, odkud „vyrůstá“ ve vaší osobní zkušenosti.
Zkuste strávit krátký, bezpečný čas o samotě sami se sebou – vědomě. Ne za trest, ale jako experiment. Co dělat, abyste toto ticho obsadili? Třeba jen sledovat své dýchání?
Naslouchat skutečným zvukům kolem sebe? Zapisovat si proud myšlenek do deníku? Postupně, minutu po minutě, se učíme být sami sobě společníky, najít opěrný bod uvnitř, nejen vně.
Strach z osamělosti vypovídá o naší lidské přirozenosti, o naší potřebě spojení. Nemusí však řídit náš život.
Naučit se být sám se sebou není odsouzením k izolaci, ale základem pro zdravější a uvědomělejší vztah ke světu a ostatním. Když přestaneme utíkat před tichem, otevřeme si dveře ke skutečnému setkání – sami se sebou.
