Sen o záhonu, který nevyžaduje nekonečné kbelíky vody nebo hadice, je reálný i v suchých oblastech.
Klíčem není nějaká zázračná odrůda, ale chytré společenství rostlin, které se navzájem podporují a společně šetří drahocennou vláhu.
Tento přístup je založen na principech alelopatie (vzájemného ovlivňování rostlin) a agrotechnice suchého (nebo nízkoobjemového) zemědělství, kde je hlavním úkolem zachránit každou kapku deště a rosy.
Smyslem je vytvořit ne řídké, ale husté, stupňovité výsadby, kde rostliny různých druhů, výšky a hloubky kořenů tvoří živý mulčovací koberec.
Tento koberec chrání půdu před přímým slunečním zářením a větrem – hlavními viníky odpařování vlhkosti.
Zároveň kořenový systém pracuje v různých hloubkách a efektivněji využívá půdní vlhkost.
Klasickým příkladem je prastará metoda „tří sester“: kukuřice, fazole a dýně.
Kukuřice slouží jako vysoká opora pro kudrnaté fazole.
Fazole jako luskovina obohacují půdu o dusík prostřednictvím hlízkových bakterií, které vyživují kukuřici i dýni.
Široké listy dýně rozprostřené na zemi vytvářejí hustý stín, udržují vlhkost v půdě, potlačují plevel a chrání kořeny před přehřátím.
Jejich kořeny zaujímají různé horizonty: kukuřice – hluboký, fazole – střední, dýně – mělký, nesoutěží o vodu a výživu.
Tento princip však platí i pro běžnou zeleninovou zahradu. Řady hlavních plodin (rajčata, papriky, lilek, zelí) vysazujte širší než obvykle.
Mezi řádky, ihned po výsadbě sazenic nebo výsevu, vysejte rychle rostoucí půdopokryvné rostliny s mělkými kořeny: saláty, špenát, rukolu, ředkvičky, bílý jetel, nízko rostoucí bazalku, svazenou mrkev nebo třeba nasturcie.
Tyto kompaktory rychle spláchnou listy a pokryjí půdu živým, dýchajícím mulčem.Výrazně snižují odpařování vlhkosti z povrchu půdy, chrání ji před přehříváním a větrnou erozí a účinně potlačují jednoleté plevele a zabraňují jejich klíčení.
Když odumřou (saláty, ředkvičky) nebo jsou sklizeny na jídlo, jejich kořeny rozkladem zlepší strukturu půdy a stanou se potravou pro žížaly.
Hlavním pravidlem je vybírat sousedy s kompatibilními nároky na světlo a výživu a vyhýbat se konkurentům o vodu (např. nesázet suchovzdorný špenát vedle kapusty, která má ráda vláhu, když aktivně roste).
Druhým nepostradatelným pilířem suché zeleninové zahrady je povinné mulčování.
Po výsadbě a vydatné zálivce pokryjte celý volný povrch půdy silnou vrstvou (8-12 cm) jakékoliv dostupné organické hmoty: slámy, posečené trávy (bez semen plevelů), kompostu, přesušených pilin, lepenky.
Mulč je hlavní fyzickou bariérou proti odpařování: udržuje půdu kyprou, chladnou a vlhkou po dešti nebo zavlažování po celé týdny.
Třetím prvkem je výběr odrůd odolných vůči suchu a vyhýbání se častému kypření povrchu, které půdu vysušuje.
Lepší je hluboké, ale zřídkavé kypření (nebo minimální zpracování půdy), které přeruší půdní kapiláry, jimiž vlhkost stoupá nahoru a odpařuje se.
Zálivka, pokud je nutná (při zakládání sazenic nebo při extrémním suchu), by měla být zřídkavá, ale velmi vydatná, s namočením půdy do hloubky hlavních kořenů (30-50 cm), aby se stimuloval jejich hluboký růst.
Tento systém vyžaduje plánování a pozorování, ale výsledkem je značná úspora vody, času a úsilí, zdravější, živější půda a stabilní výnosy i v suchých létech.
