Představte si: povídáte si, všechno jde dobře, a najednou se dotyčný odtáhne.
Přemýšlíte, co se pokazilo.
Odpověď se často skrývá v maličkostech, v obyčejných slovech, která bezmyšlenkovitě pronášíme.
Pixabay
Tyto fráze fungují jako skryté miny, které podkopávají důvěru a sympatie.
Zdá se, že jsou neškodné, ale ve skutečnosti signalizují neúctu, nezralost nebo jednoduše otravují atmosféru.
Nejhorší je, že je používáme automaticky, aniž bychom si uvědomovali jejich destruktivní účinek.
Chcete, aby vás lidé oslovili, místo aby před vámi utíkali?
Pak okamžitě vymažte ze svého slovníku těchto sedm nebezpečných výrazů.
První na černé listině je výraz, který zní jako odsudek: „Přeháníš to.“
Okamžitě znehodnocuje pocity partnera rozhovoru. Nejenže s ním nesouhlasíte, ale dáváte mu najevo, že jeho emoce jsou špatné, přehnané, nenormální.
To je přímá cesta k nelibosti a obraně.
Místo toho zkuste uznat jeho obavy: „Vidím, že jsi rozrušený. Řekni mi, co se stalo.“
Další věta, která zabíjí důvěru, je „Varoval jsem tě!“.
I když jste varovali, říkat to poté, co se problém stal, zní jako škodolibost.
Stavíte se do pozice „já jsem chytřejší“ a svého partnera do pozice hloupého ubožáka.
Je lepší nabídnout pomoc nebo prostě mlčet, pokud nemůžete říct něco konstruktivního.
Třetí věta vypadá neškodně, ale ve skutečnosti je toxická – neustálé „To je v pořádku“, když se člověk podělí o něco, co je pro něj důležité.
Bagatelizujete význam jeho zážitků a dáváte najevo, že jeho problémy nestojí za pozornost.
I když situace není objektivně katastrofální, uznejte jeho právo na pocity: „Chápu, proč se cítíš zraněný.
Dalším kluzkým místem je použití věty „Ano, ale…“. Jedná se o klasickou techniku, kdy zdánlivě souhlasíte a pak svým „ale“ zcela přehlušíte to, co řekl váš oponent.
Dotyčný má pocit, že nebyl vyslyšen a jeho argumenty byly ignorovány.
Snažte se nejprve plně přijmout jeho/její názor, než vyslovíte svůj vlastní: „Chápu váš postoj, a přesto mám jiný názor…“.
Pátým nepřítelem dobrého vztahu je sarkastické „No jistě, jako vždycky!“ nebo podobné zobecnění.
Označují, obviňují člověka z nenapravitelnosti.
To je demotivující a nutí vás to bránit se nebo se uzavřít.
Lépe fungují konkrétnosti: „Cítil jsem se špatně, když jsi dnes přišel pozdě“.
Šestou nebezpečnou větou je „Ty mi nerozumíš!“. Staví se jí bariéra.
Často se člověk skutečně snaží porozumět, ale vy ho hned obviníte, že toho není schopen.
To je slepá ulička. Místo obviňování vysvětlujte jinak, položte otázku: „Možná jsem se nevyjádřil jasně. Zkusím to říct jinak…“.
A posledním, sedmým bodem je kategorické „Ty nikdy…“ nebo „Ty vždy…“.
Tato zobecnění jsou málokdy pravdivá a vždy vyznívají jako nespravedlivý útok.
Způsobují, že si člověk spíše vybaví výjimky a obhajobu, než aby slyšel podstatu tvrzení.
Hovořte o konkrétním případu: „Dnes jsi nezavolal, jak jsme se domluvili, a já jsem si dělal starosti.“
Odstraněním těchto sedmi frází budete překvapeni, o kolik snazší a příjemnější se stane komunikace.
Lidé se budou cítit respektovaní a vyslyšení. Vyžaduje to péči, ale výsledek – pevnější a upřímnější vztahy – za tu námahu stojí.
Začněte hned dnes sledováním svého projevu. Nahrazení těchto destruktivních vzorců empatickými a konkrétními výroky je mocným krokem k tomu, aby lidé skutečně chtěli být ve vaší blízkosti.
