Zdá se to být neuvěřitelný paradox: trpíme pocity osamělosti, toužíme po blízkosti a porozumění, a přesto si nevědomky vlastníma rukama stavíme zdi izolace.
Jak uvádí zpravodaj , nemluvíme zde o introvertech, kteří si vědomě vybírají samotu, aby se zotavili.
Jde o bolestný, tísnivý pocit vnitřní prázdnoty a odloučení od ostatních, který, aniž bychom si to uvědomovali, metodicky živíme ve třech po sobě jdoucích a destruktivních krocích.
Pixabay
Prvním krokem je předvídat odmítnutí. Jsme předem, ještě před jakýmkoli kontaktem, hluboce přesvědčeni, že nebudeme přijati, nebudeme pochopeni, budeme považováni za nudné, nezajímavé, divné nebo nehodné.
Tato vnitřní předpověď, založená na strachu a nejistotě, způsobuje, že se podvědomě vyhýbáme novým známostem nebo minimalizujeme a formalizujeme stávající kontakty.
Nevoláme jako první, odmítáme pozvání „pro jistotu“ (zdůvodněné únavou nebo zaneprázdněností), udržujeme si odstup, neotvíráme se.
Jako bychom se bránili úderu, který ještě nebyl zasazen.
Druhým krokem je jakési filtrování jakékoli pozitivity prizmatem negativity a nedůvěry.
Když se nám od druhého člověka dostane projevu pozornosti, komplimentu, pozvání nebo projevu zájmu, začneme v tom hledat skrytý háček, dvojité dno nebo, což je ještě horší, potvrzení našich nejtemnějších očekávání.
Upřímný kompliment? „Jen zdvořilost, nic neznamená.“
Máte zájem o rozhovor? „Nejspíš si teď jen nemá s kým popovídat.“
Pozvání na schůzku? „Zřejmě jim někdo chyběl, já jen zaplňuji prázdné místo.“
Lpíme na jedné trapné větě nebo vnímaném chladu a zcela znehodnocujeme všechny ostatní pozitivní signály. Tímto způsobem odstrkujeme samotnou možnost sblížení.
Třetím krokem je povýšení sebeizolace na „obrannou strategii“.
Unaveni skutečnými nebo častěji vymyšlenými neúspěchy a zklamáními učiníme globální a mylný závěr: „Je lepší být sám, než znovu zažít bolest“.
Záměrně si stavíme vysoké zdi a zdůvodňujeme to únavou, zaneprázdněností, nedokonalostí lidí kolem nás nebo světa obecně.
Tato zeď však není štítem, ale skutečným vězením, pastí, kterou jsme si sami vytvořili.
Pomyslná „výhoda“ je zde zřejmá: vyhneme se akutní bolesti z možného odmítnutí, ale zaplatíme za to nepoměrně vyšší cenu – zaručenou osamělost, citovou stagnaci a stagnaci ve vývoji.
Jediným způsobem, jak tento začarovaný kruh přerušit, je uvědomit si tyto tři kroky.
Vyzrajte na svůj strach z očekávání odmítnutí – donuťte se udělat krok ke kontaktu navzdory nepříjemným pocitům.
Přestaňte automaticky podceňovat pozitivní signály od druhých – naučte se brát známky pozornosti a zájmu za bernou minci, dokud se neprokáže opak.
Nahraďte prázdnou zeď sebeizolace průhlednou hranicí – dovolte si být zranitelní, postupně se otevírat, ale bez sebedestruktivního rozpouštění se v druhém.
Skutečné spojení vždy vyžaduje riziko, ale právě riziko nás činí živými.
