Láska není jen pocit, je to vzduch, který dýchá dětská duše, a základ, na němž se buduje celá osobnost.
Často mluvíme o důležitosti péče, výchovy, disciplíny, ale to pravé kouzlo spočívá v té neviditelné, ale mocné síle – bezpodmínečné lásce, uvádí zpravodaj .
Není to o dárcích ani o hlasitých vyznáních. Je to o tom, jak pozorujeme, nasloucháme a reagujeme na každý nádech našeho dítěte.
Pixabay
Představte si dítě, které se učí chodit. Upadne a pláče. Vaše okamžitá reakce je přiběhnout, obejmout ho, utěšit. V tu chvíli ale slzy jen tak nezastavíte.
Vysíláte tím silný vzkaz: „Jsem tady. Jsi v bezpečí. Svět tě přijímá, i když se mýlíš.“ To je právě ta cihla v základech budoucího sebevědomí.
Dítě, které ví, že je milováno *všemi* – plačícím, vzteklým, nešikovným – vyrůstá s vnitřním jádrem. Nebojí se zkoušet nové věci, dělat chyby, být samo sebou, protože ví, že doma bude přijato.
Láska však není tolerance. Je to moudré stanovení hranic s respektem. Říci ne páté tyčince před večeří je také projevem lásky. Záleží na tom, *jak* řekneme ne.
Věta „Chápu, že máš opravdu chuť na sladkosti, ale je čas oběda. Vybereme si jeden jako dezert, ano?“ zní jinak než náhlý zákaz.
Ukazuje na něj: „Chápu tvoje přání, respektuji je, ale existují pravidla, která jsou pro tebe důležitá.“ Tímto způsobem se dítě učí chápat hranice, aniž by se cítilo odmítnuté.
Dalším mocným jazykem lásky je bezpodmínečná pozornost. Ne „budu si s tebou hrát, až skončím v práci“, ale 15 minut úplného ponoření do jeho světa panenek nebo autíček, bez telefonu v ruce.
Tento čas křičí hlasitěji než slova: „Ty jsi pro mě právě teď to nejdůležitější“. Tyto chvíle opravdového zájmu o jeho záležitosti, jakkoli bezvýznamné, budují most důvěry na dlouhá léta dopředu.
Dítě se cítí ceněné ne proto, že má samé jedničky nebo vyhrává, ale prostě proto, že je takové, jaké je.
A samozřejmě láska je bezpečným útočištěm pro emoce. Když se dítě zlobí, pláče, je rozmrzelé, je zahlceno pocity, se kterými si neví rady.
Naším úkolem není potlačovat („Přestaň plakat!“), ignorovat, ale být přítomni. „Vidím, že jsi velmi rozrušený. To je normální.
Jsem s tebou.“ Toto přijetí ho učí porozumět svým emocím, nebát se jich, a proto je v budoucnu zvládat. Učí se: jeho pocity jsou důležité, je vyslyšen.
Tato každodenní namáhavá práce lásky – pozorný pohled, objetí „jen tak“, trpělivost ve chvílích rozmaru, respekt k jeho „ne“ – vytváří neviditelné, ale neuvěřitelně silné objetí.
Objetí, v němž dítě cítí: je milováno ne *pro něco*, ale *navzdory všemu*. V této atmosféře rozkvétá osobnost – silná, laskavá, schopná milovat svět a sebe v něm.
To je ten nejcennější dar, který můžeme svým dětem dát – vědomí, že jsou milovány. Bezpodmínečně. Navždy.
