Málokdy přemýšlíme o tom, jak běžné, zdánlivě neškodné fráze, které nám denně padají z jazyka, mohou nenápadně, ale jistě zničit základy důvěry, intimity a porozumění ve vztahu.
Jako voda brousí kámen, jak uvádí zpravodaj , postupně vytvářejí trhliny nepochopení, urážek a odcizení.
Zde je pět takových „tichých zabijáků“ vřelých vztahů a způsoby, jak je neutralizovat tím, že je nahradíme konstruktivnějšími.
Pixabay
První věta: „Ty vždycky…“ / „Ty nikdy…“ („Vždycky chodíš pozdě!“, „Nikdy neumyješ nádobí!“).
Tato globální zobecnění nejsou téměř nikdy pravdivá (protože je obtížné něco „vždy“ nebo „nikdy“ udělat) a okamžitě vyvolávají u partnera rozhovoru silnou obrannou reakci.
Cítí se nespravedlivě obviněn a začne se buď ospravedlňovat, nebo protiútočit.
Mluvte o konkrétní události nebo období. „Dnes jsi přišel o 20 minut později“, „Poslední tři dny zůstalo nádobí ve dřezu až do večera“.
Je to objektivní a nevyvolává to úplné popření.
Druhá věta: „Ano, ale…“ („Ano, jsi unavený, ALE já jsem také unavený!“, „Ano, potřebuješ si odpočinout, ALE kdo pak bude dělat reportáž?“).
Jedná se o klasickou techniku, která zcela znehodnocuje pocity, prožitky nebo potřeby partnera rozhovoru, které jste údajně právě uznali.
Vaše „ale“ škrtá vše, co bylo řečeno před ním.
Nejprve si plně uvědomte a vžijte se do pocitů druhé osoby a teprve potom vyjádřete své vlastní.
„Uvědomuji si, že jste velmi unavený. Také se cítím velmi unavený. Pojďme se zamyslet nad tím, jak si oba můžeme odpočinout, abychom mohli něco udělat.“ Tím se vytváří atmosféra spolupráce.
Třetí věta: „Uklidněte se!“ / „Nebuďte nervózní!“. / „Neboj se!“.
Tyto fráze, vyslovené i s dobrým úmyslem, znějí jako příkaz nebo zákaz citů.
Neuklidní vás, ale naopak mohou zvýšit napětí, protože druhá osoba má pocit, že její pocity nejsou důležité, jsou pro vás nelegitimní nebo nepříjemné.
Projevte empatii a uznejte právo druhé osoby na její pocity. „Vidím, že jste velmi rozrušený(á)/rozzlobený(á)/rozrušená(ý). Je to opravdu obtížná situace. Chcete si o tom promluvit / co mohu udělat, abych vám pomohl?“. Tímto způsobem získáte podporu.
Čtvrtá věta: „Já jsem ti to říkal!“ nebo „A já jsem tě varoval!“.
Tato slova jsou čistým triumfem nad chybou nebo selháním druhé osoby.
Nepřinášejí nic dobrého, jen přidávají urážku, hanbu a vzájemně vás odcizují. Protějšek se cítí ponížen.
Vyjádřete podporu a zaměřte se spíše na řešení než na výtky. „Je mi líto, že to slyším. Je to nepříjemné. Pojďme se zamyslet nad tím, co můžeme udělat teď / jak vám mohu v této situaci pomoci?“. To posiluje vzájemné pouto.
Pátá věta: sarkasmus, sarkastické vtipy nebo „škádlení“, zejména na témata, která jsou pro dotyčného bolestivá.
Často se za nimi skrývá nevyřčená agrese, zášť nebo žárlivost a mohou být velmi zraňující, i když jsou řečeny „v žertu“.
Dotyčný se cítí zesměšňován nebo napadán.
Mluvte přímo o svých pocitech a potřebách pomocí „samomluvy“.
Pokud vtip není laskavý a sjednocující, je lepší ho neříkat.
Upřímnost a přímost jsou bezpečnější než skrytá agrese.
Sledovat svůj projev je práce. Nahrazení automatických, toxických frází těmi uctivějšími, konkrétnějšími a podpůrnými vyžaduje uvědomění a úsilí.
Ale výsledek – vřelejší, důvěrnější, trvalejší a radostnější vztahy – za tu investici rozhodně stojí.
Začněte s jednou větou, u které se přistihnete, že ji říkáte nejčastěji.
